Prázdniny ještě téměř nejsou ani v polovině, mně však už pomalu končí. Odlet se nějak podezřele přiblížil, už jsou to jen dva týdny. Každopádně já už jsem minimálně další dva týdny sbalená a připravena jet. Můj pokoj je přechodně v katastrofickém stavu, kdy strhávám vše ze zdí, všude se válí oblečení, které jsem nikdy nenosila, na rotopedu mi visí zimní bundy, všude jsou roztahané sloupce knih a věci jsou soustředěny do hromad podle účelu. Přechodně je ale podivně prázdný, když tedy všechny ty věci proberu, vyhodím a zabalím. Ale stále není vyklizeno vše…

Mám teď spoustu práce, po placené dovolené chodím znovu do práce. Ještě teď přes víkend musím dodělat všechno to, co jsem měla dělat v minulém týdnu. Taky téměř vůbec nespím, neřekla bych, že je to nervozitou, možná jen nedočkavostí, netuším. Každopádně už asi dva týdny celou noc nespím. Usnu až tak kolem deváté ráno.

Jinak jsem ale už odeslala dva 30kg balíky lodí do školy. Došly už asi po 12 dnech, z čehož jsem byla nadšená a v pondělí budu posílat ještě jeden balík, abych si s sebou vezla jen jeden kufr. Zjistila jsem, že spoustu věcí skutečně budu muset dokupovat na místě. Jde hlavně o oblečení a vybavení do přírody, protože to jsem skutečně nikdy v životě neměla ani nepotřebovala. Takže budu potřebovat jedny z těch příšerných, nevkusných hiking boots a taky jeden šílený, sportovní batoh. Pláštěnkové kalhoty (omg, ani nevím, co to je, každopádně to bude určitě hodně hrozné) a hlavně nějaké zimní boty. Tím myslím skutečně zimní. Nejen, že se budu muset brodit sněhem 75% školního roku, abych se dostala do LAB (Lowenstine Academic Building), ale dokonce nás někdy v lednu vytáhnou na čtyřdenní trek někam do lesů. Když budu mít velké štěstí, nebude se ten trek počítat do akademické absence a já tak budu moci onemocnět. Nehledě na to, že si vážně nedokážu představit, jak bych ve svém 15+°C spacáku spala v téhle zimě. Ze sportovního vybavení je toho vážně hodně, co nemám.

Odeslala jsem své regsitrační formuláře a už jen čekám, až mi přidělí “bathmate”. Předběžně jsme projevila zájem o docela dost aktivit a klubů i o několik sportů. Nevím, jestli budu mít čas, abych hrála varsity sport (za školu), protože hráči mají pak tréninky každý den dvě hodiny. Zapsala jsem se ale na softball, soccer a golf. Předběžně. Z Community Service jsem si předběžně vybrala být členkou týmu kolem školního literárního magazínu, být v knihovně a asistovat u veřejných akcí školy. Z aktivity mimo campus pak mám asistenci učitele v okolních školách, práce v nemocnici a v místní YMCA. Vynechala jsem všechno jako sázení stromků a stavění stanů a podobné manuální práce.

Taky mi přišel už asi před týdnem Handbook, který se nakonec zas až takovým handbookem být neukázal, jako spíš plannerem. Myslím, že je to naprosto nejlepší handbook, který jsem od škol viděla. Je perfektně organizovaný, přehledný a každá informace je užitečná. Pominu už fakt, že na každý týden máme hesla jako “compassion”, “honesty”, “justice” apod. doprovázené citáty (Goethe a Lenin na jedné straně, Oprah a nějaký jejich basketbalový coach na straně druhé). Není to tak hrozné, jak to vypadá. Zatím… :) Někdy je ale handbook až směšný, například je tam vložený zaškrtávací seznam ptáků s kolonkou pro čas a datum vidění, omg XD. Nebo třeba co máme dělat v případě setkání s medvědem, tornáda, ohněm etc. Jejich definice plagiarismu je obsažena na čtyřech stranách. Postihy na dalších čtyřech. Ale je pravda, že s tím vším jsem počítala. Hodně lidí, co mě zná, by bylo v šoku. Ale možná nakonec měl náš vůdce pravdu – v dnešní společnosti už jsou mladí lidé tak zmatení možnostmi, neustálou potřebou výběru, že po nějaké době už vyhledávají určitý řád. Nevím ale, jestli je to skutečně můj případ…

Koupila jsem si Moleskine Diary na 18 měsíců a jak je u mě zvykem, handbook jsem třikrát celý přečetla a všechny data a informace (je tam přiložen kalendář školních akcí den po dni) jsem přepsala do diáře. Nechci používat ten jejich planner, kde je na titulní straně list “se zdviženou pěstí” (“vždyť ten list jenom běží!”) a nápisem, který jsem ještě tak úplně nepochopila: Fear the Leaf.

Jinak mě ale strašně potěšily všechny drobnosti kolem školy. Něco, na co vůbec nejsem zvyklá, na zájem, na to, že si můžu vybrat, že se mě někdo ptá, jestli to tak bude pro mě v pořádku a tak. První drobnost už byla ta, když mi Mary najednou napsala, jakou mám velikost, že na mě bude čekat školní mikina. Další byla, když mi napsala, jaké jméno chci mít vyryté na mé nameplate. Další drobnosti jsou třeba neustálé věty o tom, jak jsou všichni excited až se na podzim uvidíme. Je to skvělý pocit, vážně se tam strašně těším!